Úvodní stránka - Hrad Okoř

Hrad Okoř

23.03.2009 19:25

Otvírací doba:

Duben – květen	pouze o víkendech	10 – 16h
Červen – září	kromě pondělí	10 – 16h
Říjen – prosinec	pouze o víkendech	10 – 16h

Vstupné:

	út – pá	so - ne
dospělí	55,-	75,-
děti, studenti, důchodci	35,-	55,-
rodinné (2+2)	220,-	220

Historie hradu:

Jak ukázaly výsledky archeologických výzkumů publikované P. Sankotem, T. Durdíkem a V. Kašparem v osmdesátých letech dvacátého století, byl hrad Okoř založen již ve druhé polovině třináctého století; kdo jej nechal postavit, nevíme. Přitom až do tohoto objevu se vždy uvádělo, že Okoř nechal vybudovat bohatý pražský měšťan František Rokycanský před rokem 1359. Skutečnost je tedy taková, že Rokycanského stavební činnost na Okoři, byť impozantní, byla pouze rozsáhlou přestavbou a rozšířením již existující starší stavby. Éra Rokycanských na Okoři skončila za blíže nezjištěných okolností rokem 1390 a majitelé hradu se pak rychle střídali. Za husitských válek, roku 1421, obsadili Okoř Pražané a zdejším hejtmanem se stal Václav Carda z Petrovic. V letech 1472 – 1518 vlastnili Okoř páni z Donína, kteří se zásadním způsobem zasloužili o jeho přestavbu, zvláště co se opevnění týče. Jan z Donína hrad roku 1518 prodal Hynkovi Bořitovi z Martinic, čímž započala dlouhá vlastnická éra tohoto významného českého rodu na Okoři. Za Martiniců došlo k renesančním úpravám hradu. Posledním držitelem Okoře z rodu Martiniců byl Jaroslav Bořita, horlivý katolík, dobře známý z českého stavovského povstání. Smrtí Jaroslava Bořity roku 1649 přešel hrad do majetku řádu Tovaryšstva Ježíšova, který na něm provedl některé další stavební úpravy – zejména opravy škod po třicetileté válce. Za Jezuitů již sice Okoř nebyl panským sídlem, ale stále byl dobře udržován. Situace se prudce změnila po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773. Hrad přešel na Studijní nadační fond v Tuchoměřicích, který zcela zastavil jeho údržbu. Pro havarijní stav se roku 1787 přestaly v hradní kapli konat bohoslužby a roku 1800 se dokonce zřítila její klenba. Pustý hrad pak sloužil okolnímu obyvatelstvu jako vydatný zdroj stavebního materiálu, takže se rychle změnil ve zříceninu. K lepšímu se situace obrátila až po zestátnění hradu po roce 1948. Tehdy se objektu dostalo alespoň základních oprav a konzervace, které se protáhly až na přelom dvacátého a jednadvacátého století. V současnosti patří zbytky hradu Okoře k významným památkám pražského regionu, ročně přitahujícím desetitisíce turistů.

Exteriér, stavební vývoj:

Rozlehlý hrad Okoř stával na nízkém porfyrovém návrší (289 m n.m.) nad Zákolanským potokem severozápadně od Prahy. Určitá nevýhodnost této polohy z hlediska obrany byla do značné míry kompenzována rybníky na severu a jihu, které ztěžovaly případnému útočníkovi přístup. Podobu původního malého hradu z druhé poloviny dobře neznáme. Jeho ústřední stavbou bylo nejspíše polygonální věžovité stavení s výstavnou kaplí v přízemí, zaujímající nejvýše položenou skalnatou část staveniště na východě. Objekt byl obehnán hradbou, jejíž pozůstatky jsou dosud zřetelné na jihu a zvláště východě pod troskami pozdějšího donjonu, v místě kdysi zvaném „Na krchůvku“. Právě zmíněný dojnon se stal po radikální přestavbě hradu za Františka Rokycanského dominantou hradu. Velká věž pohltila starší ústřední stavbu s kaplí a zaštítila čelo nově zbudovaného jádra, které využilo celou plochu vyvýšené části skály. Prostor jádra využily dva podélné paláce spojené spojovacím křídlem: jeden na západě, druhý s menší hranolovou věží v nádvoří na jihu. Na severu bylo nádvoří vymezeno mohutnou hradbou. Vchod do jádra se nacházel severně pod věží – nejprve se jednalo o prostou bránu v hradbě, poté o průjezd v přistavěné budově. Hmota donjonu výrazně přesahovala do prostoru před bránou, takže věž účinně zajišťovala boční postřel brány; to bylo vzhledem k absenci příkopu před bránou nezbytné. Navíc bylo plató před bránou, východně od věže, obehnáno hradbou a tvořilo tak menší předhradí. Proti vyvýšenému prostoru za potokem na východě se hradba předhradí obracela ostrou hranou, de facto obdobou jakéhosi břitu. Páni z Donína přistavěli zvenčí k hradbě předhradí mohutnou věžovitou budovu, tzv. „Refektář“ a severně od ní drobnou hranolovou vížku, obsahující studnu napájenou vodou ze Zákolanského potoka. Samotné předhradí se za pánů z Donína stalo až třetím nádvořím, protože celý hrad byl na jihu, západě a severu obehnán rozsáhlým opevněním se dvěma branami: první, přístupná po můstku přes potok od východu, byla proražena v hradbě přepažující cestu mezi „Refektářem“ a novou dělostřeleckou baštou zvanou „Lázeň“ (bašta dostala svůj název podle účelu využití prvního patra), druhá přepažila cestu o kus dále, pod severozápadním nárožím západního paláce jádra. V jejím sousedství vystupovala z obvodu hradeb druhá polookrouhlá dělostřelecká bašta. Od druhé brány stoupala cesta úzkým koridorem vymezeným hradbou na severu a hmotou jádra na jihu k třetí bráně, vedoucí do bývalého předhradí. V koridoru mezi druhou a třetí bránou byl také vstup do sklepení. Prostor mezi prvními dvěma branami zaplnily hospodářské budovy, mimo jiné prostorný objekt pivovaru přiléhající k jižní hradbě. Pozornost byla věnována i nebezpečné výšině na východě, která byla zastavěna třetí, samostatně stojící dělostřeleckou baštou. Toto místo nese název „Na šancích“. Renesanční úpravy za pánů z Martinic a barokní za řádu Tovaryšstva Ježíšova, vynucené poškozením Okoře za třicetileté války, již zásadní zásahy do půdorysu hradu nepřinesly.

Interiér:

Nedochoval se. I přes tu skutečnost, že za poslední rekonstrukce hradu se staly některé jeho prostory, zvláště v západním paláci, opět krytými, o původním interiéru v pravém slova smyslu hovořit nelze.

Současný stav:

Impozantní zříceniny hradu Okoře dávají i dnes možnost učinit si dobrou představu o jeho někdejší majestátnosti. Po první bráně mezi bašou zvanou „Lázeň“ a „Refektářem“ sice již není ani stopy, ale opevnění dolního hradu je zachováno velmi dobře – mnohdy dokonce i s cimbuřím. Rozsáhlý prostor mezi první a druhou bránou bohužel později vyplnila parazitní druhotná zástavba, která dokonce prakticky zničila budovu někdejšího pivovaru při jižní hradbě. Za obnovenou druhou bránou začíná prostor, kde se realizují prohlídky s odborným výkladem. Po prohlídce hradních sklepů v koridoru mezi druhou a třetí bránou a zbytků opevnění předhradí s dnes nepřístupnými objekty studniční věže a „Refektáře“ vstoupí návštěvník průjezdem do jádra, kde si může prohlédnout ne vždy příliš šťastně konzervované zbytky paláců a ovšem hradu dominující střep donjonu s prostorem někdejší kaple.