Prvořadá je spokojenost dětí. Pokud se mohou na hřišti stát na chvíli piráty, badateli, horolezci či zlatokopy, budou se tam i rády vracet.

Hřiště by měla vytvářet prostor pro tvořivé a bezpečné hry dětí. Dosud bývala umístěna většinou v parcích, školách, veřejných městských prostorech a restauracích. Postupně nacházejí své místo i v soukromých zahradách. Na dětských hřištích by mělo dominovat kvalitní dřevo, dobře opracované a snadno opravitelné. Prvky dětských hřišť mají být certifikované a mají vyhovovat evropským normám.

Od roku 1998 platí v Evropské unii soubor norem ČSN EN 1176 a ČSN EN 1177, které stanovují všeobecné technické bezpečnostní požadavky na zařízení dětských hřišť a jejich provoz. Požadavky zohledňují rizikové faktory, s nimiž je třeba při zařizování hřišť počítat. Normy platí pro zařízení dětských hřišť, která jsou určena dětem k samostatnému nebo společnému používání. Stanovují požadavky, které ochraňují dítě před nebezpečím během kontrolované hry. Normy byly vypracovány s plným vědomím toho, že děti do tří let jsou na hřišti pod dozorem. Analýzy těžkých úrazů ukazují, že většina z nich se stane v takových zařízeních, která nesplňují bezpečnostní normy. Proto musejí výrobci dětských hřišť při jejich zhotovování postupovat přesně podle těchto norem.

Soukromá a veřejná hřiště
Při realizaci a návrhu veřejného hřiště musejí být splněna všechna kritéria, která uvádějí evropské normy pro stavbu dětských hřišť. Při budování takového hřiště je nevyhnutelné, aby jeho stavbu realizovala firma, jejíž výrobky splňují uvedené normy. Výrobce by měl zároveň zajistit další údržbu hřiště.

Ušetřit se dá zakoupením jednotlivých dílů a svépomocnou montáží konstrukce. V tomto případě firma dodá všechny komponenty nezbytné k výstavbě hřiště včetně plastových a kovových součástek, šroubů a vrtáků s potřebnými rozměry. Při montáži by se mělo postupovat přesně podle návodu dodaného výrobcem. Soukromé hřiště si každý může zhotovit podle vlastního návrhu z dostupných materiálů. Evropské normy zajišťují především bezpečnost dětí, a proto by se měly dodržovat i při tvorbě takového hřiště.

Bezpečnostní požadavky
Hřiště by se měla vybudovat tak, aby dospělí mohli v případě potřeby pomoct dětem v prostoru zařízení. Uzavřená zařízení (tunely, domy na hraní) musejí mít dva nezávislé přístupové otvory na různých stranách. Nesmějí být uzamykatelná a musejí být přístupná bez dodatečných pomocných prostředků (žebřík), které nejsou pevně spojeny se zařízením. Žádný rozměr přístupového otvoru nesmí být menší než 500 mm. Otvory musejí umožnit opustit zařízení a dosáhnout podlahy různými cestami. Prostor hřiště a ani prostor okolo něj nesmí být vyplněn překážkami, s nimiž dítě nepočítá a které by mu mohly způsobit při srážce zranění (například do prostoru vyčnívající části konstrukce).

Při výrobě dřevěného hřiště se musí dbát na to, aby na jeho povrchu nebyly třísky, drsný povrch, vyčnívající hřebíky, konce drátěných lan nebo hroty. Vyčnívající závity svorníků by se měly zakrýt (například kloboučkem). Matice a hlavy šroubů, které vyčnívají méně než 8 mm, nesmějí mít ostré částečky. Kouty a hrany se musejí zaoblit (minimálně 3 mm). Uvnitř každé dostupné části zařízení nesmějí být žádné tvrdé části a části s ostrými hranami.

Na hřišti se obvykle vyskytuje místo, z něhož může dítě spadnout. Výška volného pádu však nesmí překročit 3 m (u travnatého povrchu 1 m). Povrch nárazové plochy musí tlumit případné nárazy. Mezi materiály, které se používají na podlahu hřiště, patří travnatý povrch, drť z kůry, dřevní štěpky, písek nebo štěrk. Vybraný materiál se umístí na povrch v minimální hloubce 300 mm. Drť z kůry a dřevní štěpka obvykle po určité době shnijí. Proto je z dlouhodobějšího hlediska vhodné používat písek, štěrk a travnaté plochy. Velikosti částic by se měly pohybovat u písku od 0,2 do 2 mm, u štěrku od 2 do 8 mm, u drti od 20 do 80 mm a u dřevní štěpky od 5 do 30 mm. Dopadové plochy mohou být i pryžové (gumové). Jsou však finančně náročnější a mohou cenu prvku i zdvojnásobit.

Prvky na hraní
Dětské hřiště většinou tvoří sestava, která se skládá ze dvou nebo více základních prvků na hraní. Ty se kombinují podle konkrétních požadavků na dané hřiště. K prvkům na hraní zařazujeme pískoviště, houpačku, skluzavku, prolézačku, kolotoč, žebřík, rampu, lano, schody, domečky a tunely. Hrací prostor se může oživit zajímavými originálními prvky. Fantazii se meze nekladou. Nejdůležitější je bezpečnost dětí, stabilita konstrukce a životnost hřiště.

Oblíbeným a jednoduchým prvkem pro nejmenší je pískoviště. Při jeho zhotovování by se nemělo zapomínat na zpevněné okraje a podkladovou štěrkovou vrstvu. V době, kdy se pískoviště nepoužívá, by mělo být přikryté. Zabrání se tak přístupu zvířat. K dalším populárním zahradním stavbám patří i domeček na hraní. Můžeme ho doplnit o rozhlednu, skluzavku, žebřík či jiné prvky.

Materiál na výrobu
Materiály použité při budování hřiště musejí být dokonale opracovány. U nátěrů je nutné dbát na možná toxická rizika. Zvláštní péči je třeba věnovat výběru materiálů, které budou vystaveny extrémním klimatickým a povětrnostním podmínkám. Při jejich odstraňování by neměla vzniknout žádná toxická rizika pro životní prostředí. Aby se předcházelo vzniku požárů, nepoužívají se materiály, jejichž povrch prudce hoří.

Dřevo
Při výběru druhu dřeva se musí přihlížet k jeho přirozené trvanlivosti. K našim nejtrvanlivějším dřevinám patří akát, dub nebo kaštan. Nosné a stabilizační prvky sestav se mohou vyrobit z akátového dřeva. Akátové dřevo patří mezi dřeviny vyznačující se vysokou trvanlivostí a odolností proti povětrnostním vlivům či působení dřevokazných činitelů. Akát při sesychání nevytváří ostré dlouhé třísky, které by mohly způsobit zranění (například jako smrk). Na doplňující konstrukční díly (plošiny, stříšky atd.) se může použít i dubové dřevo, které má vynikající konstrukční vlastnosti. V případě použití dřeva s nižší přirozenou trvanlivostí (například jehličnaté dřeviny – borovice, smrk, jedle) je zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost konstrukční a chemické ochraně materiálu. Pokud dřevo obsahuje jehlicové třísky či jedovaté látky, je nevhodné ke zhotovení dětského hřiště.

U konstrukcí na bázi dřeva se nesmí zapomínat na jejich ochranu. Vlhkost, déšť, sníh, led, námraza, sluneční záření, prach, dřevokazné houby a hmyz nebo mechanické poškození dřevo znehodnocují. Nejdůležitější je konstrukční ochrana, která by měla zabezpečit, aby prvky nebyly v kontaktu s vodou. Zvýšená vlhkost stavebního dřeva totiž vytváří ideální podmínky pro působení dřevokazných činitelů. Stavební díly ze dřeva musejí být proto vyhotoveny tak, aby z nich dešťová voda mohla odtéct nebo odkapat a aby na nich nestála.
 
Dřevěné díly, které jsou vystaveny extrémním klimatickým podmínkám (nebo mají menší přirozenou trvanlivost), se musejí ošetřit i chemicky. Dřevo se může natřít syntetickými nebo přírodními olejovými barvami. Povrchová úprava dřevěných částí by se měla skládat ze tří až čtyř vrstev. Části, které budou v kontaktu se zeminou (pod úrovní země), se penetrují přípravky na bázi asfaltů nebo se tlakově impregnují.

Při použití trvanlivého materiálu, vhodně ošetřeného ochrannými prostředky, může být životnost hřiště i několik desetiletí. Nesmí se zapomínat ani na další péči o hotové výrobky.

Kovy
Při výrobě dětských hřišť se nesmějí používat nebezpečné látky (azbest, olovo, formaldehyd, kamenouhelný dehet atd.), které by mohly ohrozit zdraví dítěte. Použité kovové komponenty (spojovací materiál, řetězy, plechy) by měly mít protikorozní úpravu (například žárovým zinkováním) nebo je zapotřebí vyrobit je přímo z antikorozních materiálů. Kovové části se musejí chránit před povětrnostními vlivy.

Konstrukce a zhotovení
Rozměry a náročnost konstrukce dětského hřiště by měly odpovídat předpokládané věkové skupině uživatelů – dětí. Hřiště můžeme zhotovit z kulatiny nebo ohoblovaných desek, fošen a hranolů. Dbáme přitom na pevnost spojů (používají se zejména klasické tesařské spoje). U spojů používáme distanční podložky, které umožňují odtok vody a provětrávání mezer. Zařízení by se měla konstruovat tak, aby riziko při hře bylo dítěti zřejmé a bylo předvídatelné. Uzavřené prostory (včetně tunelů) se zhotovují tak, aby se v nich nemohla shromažďovat voda.

Přístupy
K překonávání výškových rozdílů v rámci konstrukce hřiště slouží různé přístupy. K nejčastějším patří žebříky, schody, lana a rampy.

Příčky a stupně žebříků musejí být vodorovné v toleranci ±3°. Žebříky musejí mít příčky a bočnice nebo zábradlí. Schody musejí mít nejméně tři podstupnice. Stupně by měly být rovnoběžné (±3°). Zábradlí musí být všude tam, kde leží schodišťové rameno více než 1 m nad zemí a má stoupání větší než 45°. Zařízení pro děti do 36 měsíců musejí mít zábradlí již u prvního stupně. Zavěšená lana se nesmějí kombinovat v jedné sestavě společně s houpačkou. Lano na šplhání musí být ukotveno na obou koncích. Ocelová lana musejí být vyrobena z pozinkovaných a antikorozních drátů.

Základy
Aby byly dřevěné prvky stabilní, měly by se ukotvit do betonových základů. Ty však musejí být umístěny nejméně 200 mm pod úrovní hracího místa, případně se musejí účinně zakrýt částmi zařízení (například hlavní základ kolotoče).

Při zakládání stavebních dílů do betonu vzniká nebezpečí koroze (kovové prvky) nebo jejich rozpadu (dřevěné prvky). Dřevěné prvky je proto nutné ukotvit do betonového základu pomocí ocelových patek. Do ocelových patek třeba kotvit jenom měkké dřevo, ale například akát je zase dostatečně odolný na přímé vsazení do betonu.

Instalace, kontrola, údržba a provoz
Norma ČSN EN 1176-7 a ČSN EN 1177 stanovuje návod na instalaci, kontrolu, údržbu a provoz dětských hřišť. Výrobce certifikovaných prvků dětského hřiště je povinný dodat k hřišti i knihu s podrobným návodem k užívání a údržbu, s garančními podmínkami a technickým popisem. Majitel nebo provozovatel pověřený údržbou a kontrolou zařízení musí zabezpečit úplnou instalaci zařízení, povrch tlumící případný náraz a stálou bezpečnost provozu.

Běžná vizuální kontrola by měla zahrnovat kontrolu stavu povrchu, čistoty, výskytu ostrých hran, kontrolu opotřebovaných pohyblivých částí a konstrukční pevnosti zařízení. Jednou za rok by se měla provést hlavní kontrola hřiště, při které by se měl sledovat stav základů, povrchů, případné znehodnocení dřevěných částí, rozpad či koroze.

K běžné údržbě patří preventivní opatření jako dotažení upevňovacích prvků, nátěry povrchů a jejich opakovaná úprava, údržba povrchů tlumících náraz, promazání ložisek, čištění, odstranění skleněných střepů a jiných úlomků nebo nečistot a doplnění sypké náplně na její potřebnou úroveň.

Zdroj: www.lidovky.cz